Článek
Methylenová modř v chirurgii pilonidálního sinu: důkazy o mapování a recidivách

Pilonidální sinus je kanálek pod kůží v blízkosti kostrče, často s postranními větvemi, které jsou během operace obtížně viditelné. Operace selhává, když zůstane postižená tkáň, proto chirurgové hledají spolehlivý způsob, jak před řezem najít každou větev. Aplikace methylenové modři do ústí sinu obarví systém traktů modře a poskytne chirurgovi viditelnou mapu, podle níž se může řídit.
Tato mapa je pomůckou k vizualizaci, nikoli léčbou. Toto rozlišení je důležité, protože literatura o použití methylenové modři při operacích pilonidálního sinu směšuje dvě různé otázky. První je, zda barvivo přesně označí veškerou postiženou tkáň. Druhá je, zda mají pacienti, při jejichž operaci bylo barvivo použito, po letech méně recidiv. Barvivo může při prvním testu pod mikroskopem selhat, a přesto být spojeno s lepšími klinickými výsledky, nebo naopak. Dvě publikované studie, které se k tomuto tématu nejčastěji citují, odpovídají každá pouze na jednu z těchto otázek, s odlišným uspořádáním a odlišnou délkou sledování.
Co se chirurg snaží vidět
Představte si barvivo jako značku na skryté struktuře. Chirurg vstříkne modrou tekutinu kožním ústím, počká, až se rozšíří propojenými trakty, a poté vyřízne obarvenou tkáň. Vše, kam barvivo neproniklo, nebo jakákoli postižená tkáň, která nebyla s injikovaným traktem vůbec propojena, zůstává neobarvená a může být přehlédnuta.
Nezávisle na sobě tedy mohou nastat tři problémy. Barvivo nemusí vyplnit každou větev. Chirurg nemusí odstranit vše, co je obarvené. A tkáň za hranicí obarvení může stále obsahovat mikroskopické postižení. Níže uvedené studie zkoumají různé části tohoto řetězce, a proto jejich výsledky nelze zprůměrovat dohromady.
Čtenáře porovnávající operační techniky může zajímat také širší přehled chirurgického využití methylenové modři a samostatné vysvětlující články o tom, jak se barvení liší od léčebného působení na tkáň a jak se recidiva definuje a měří.
Dlouhodobé recidivy: observační kohorta
Důkazy o recidivách pocházejí z retrospektivní kohorty, kterou Doll a kolegové popsali v časopise International Journal of Colorectal Disease. Název článku přímo uvádí hlavní výsledek a jeho dlouhodobé sledování methylenové modři u akutního pilonidálního onemocnění trvá mnohem déle než u většiny chirurgických studií.
Výzkumníci identifikovali 1,960 pacientů, kteří byli poprvé operováni pro pilonidální onemocnění ve třech německých vojenských nemocnicích v letech 1980 až 1996, a poté vybrali 247 pro podrobné telefonické sledování. Průměrná doba sledování byla přibližně 15 let, s rozmezím zhruba 9 až 25 let. Populaci tvořili převážně mladí muži sloužící v armádě. Operační technika se lišila: asi dvě třetiny podstoupily excizi s otevřeným hojením, jedna čtvrtina excizi s primárním uzávěrem ve střední čáře a zbytek marsupializaci.
Rozdělení podle expozice bylo jednoduché: 197 pacientům byla na začátku operace aplikována methylenová modř k vyznačení systému traktů a 50 pacientům nikoli. Aplikace barviva byla popsána jako jedna pečlivě provedená injekce, bez uvedení koncentrace či objemu. Použití nebylo randomizované. Chirurgové volili barvivo mnohem častěji u chronického onemocnění s píštělemi než u akutních abscesů a častěji při větším počtu ústí sinů, takže se obě skupiny lišily již na začátku.
Recidiva se hodnotila pomocí předem stanoveného telefonického dotazníku. Za recidivu se stav považoval pouze po počátečním zhojení, bez pozdějšího poranění kostrče, a při splnění buď jednoho jednoznačného kritéria (diagnóza lékařem, opakovaná incize nebo excize, nový sinus, chlup v ústí, hnisavý výtok), nebo dvou méně jednoznačných kritérií (zarudnutí, otok, bolest, výtok).
Hrubá četnost recidiv za celé období byla 32 ze 197 při použití barviva (16 procent) oproti 15 z 50 bez barviva (30 procent). Kaplanovy–Meierovy odhady po 20 letech, které zohledňují různou délku sledování, činily přibližně 20 procent s barvivem a 38 procent bez něj, s hodnotou p v log-rank testu 0.018. Ve vícerozměrném Coxově modelu autoři uvedli poměr podobný poměru šancí 0.45 pro použití barviva. Většina recidiv se objevila do pěti let, některé však až 17 let po operaci, a proto je dlouhodobé sledování důležité pro tvrzení o recidivách pilonidálního sinu při použití methylenové modři.
Výsledky podle podskupin vyžadují opatrnost. U akutního onemocnění s tvorbou abscesů byly odhady po 20 letech zhruba 19 procent s barvivem oproti 43 procentům bez něj, ale při pouhých 79 pacientech rozdíl nedosáhl statistické významnosti (p = 0.078). U chronického onemocnění činily odhady zhruba 19 procent oproti 24 procentům (p = 0.35), tedy v podstatě bez prokazatelného rozdílu. Celkovou souvislost tak určovala podskupina příliš malá na to, aby sama poskytla přesvědčivý výsledek, a to ve studii, v níž nebylo přidělení léčby náhodné a kontrolní skupina zahrnovala pouze 50 pacientů.
Stejně důležité je i to, co tato studie neukazuje. Neměřila přesnost mapování, neporovnávala histologické nálezy mezi operacemi s barvivem a bez něj a neuvedla žádné použitelné srovnání komplikací rány či doby hojení mezi těmito skupinami. Jde o důkaz souvislosti mezi použitím barviva a nižší dlouhodobou četností recidiv v jedné historické kohortě, nikoli o důkaz, že ji barvivo způsobilo. Zkreslení vlivem indikace, vliv dobového kontextu a různorodost technik zůstávají nevyřešené.
Co barvivo skutečně obarví: studie párových vzorků
Druhá studie se přímo zabývá otázkou mapování, její uspořádání však lze snadno nesprávně pochopit. Idiz a kolegové publikovali práci, kterou označili za prospektivní randomizovanou studii, a tato párová histopatologická studie excize pilonidálního sinu vedené methylenovou modří se stále někdy cituje jako randomizovaný důkaz. Registr klinických studií však u téže studie uvádí jedinou skupinu bez přidělování do skupin a bez zaslepení, takže korektní klasifikací je prospektivní jednoramenná studie s párovými vzorky od téhož pacienta, nikoli randomizované srovnání použití barviva s jeho nepoužitím.
Zúčastnilo se třicet tři pacientů s nekomplikovaným primárním onemocněním. Akutní zánět, absces a recidivující onemocnění byly vyloučeny, takže tato populace je téměř opakem akutní podskupiny, v níž Dollova studie naznačovala největší účinek. Každému pacientovi byly každým ústím sinu aplikovány alespoň 4 mL methylenové modři pod dostatečným tlakem, aby barvivo z traktu unikalo. Chirurg poté vyřízl veškerou modrou tkáň spolu s ústím sinu jako jeden vzorek (skupina 1), prohlédl zbývající dutinu a odděleně vyřízl případnou makroskopicky podezřelou neobarvenou granulační tkáň jako druhý vzorek (skupina 2).
Zaslepený patolog hodnotil v obou vzorcích pět mikroskopických znaků: zvětšené vlasové folikuly, rozptýlené keratinové lamely, zánětlivou infiltraci, vlasové stvoly a fibrózu.
Barvivo označilo nejvíce postiženou tkáň, ale nevymezilo celý rozsah postižení. Abnormality zůstávaly časté i v neobarveném druhém vzorku: zvětšené folikuly ve 31 z 33, keratinové lamely ve 29 z 33 a zánět ve 30 z 33. Nejvýraznějším rozlišovacím znakem byly vlasové stvoly, přítomné ve 29 z 33 obarvených vzorků, ale pouze v 5 z 33 neobarvených. Průměrná skóre intenzity byla u každého znaku vyšší v obarvené tkáni. Jednoduše řečeno, modrá hranice označila centrum postižení, aniž by zahrnula veškerou histologicky abnormální tkáň.
I tento závěr omezují dvě skutečnosti. Druhý vzorek nebyl systematickým vzorkem veškeré neobarvené tkáně. Odebíral se pouze tehdy, když chirurg spatřil podezřelou granulační tkáň a rozhodl se pro další excizi, takže přednostně zahrnoval nejhůře vypadající neobarvené oblasti a nemůže poskytnout skutečnou senzitivitu ani podíl falešně negativních výsledků mapování barvivem. Studie navíc neuvedla vůbec žádné klinické výsledky: žádnou četnost recidiv, infekcí či dehiscence ani dobu hojení. Mikroskopická abnormalita za modrým okrajem je zástupným ukazatelem, nikoli důkazem, že by u těchto pacientů došlo k recidivě.
Porovnání obou studií
| Doll a kol., 2008 | Idiz a kol., 2014 | |
|---|---|---|
| Uspořádání | Retrospektivní observační kohorta, nerandomizované srovnání s barvivem a bez něj | Prospektivní jednoramenná studie, párové vzorky od téhož pacienta |
| Pacienti | 247, akutní i chronické onemocnění, vojenské nemocnice | 33, pouze nekomplikované primární onemocnění |
| Protokol aplikace barviva | Jedna injekce, dávka neuvedena | Minimálně 4 mL na ústí, koncentrace neuvedena |
| Hlavní sledovaný ukazatel | Recidiva podle dotazníku, průměrně 15 let | Zbytkové mikroskopické postižení za hranicí obarvení, bez klinického sledování |
| Výsledky týkající se rány | Žádné použitelné srovnání s barvivem a bez něj | Žádné neuvedeny |
| Hlavní výsledek | Recidiva po 20 letech přibližně 20% s barvivem oproti 38% bez něj | Neobarvená tkáň stále abnormální, i když méně výrazně |
Tyto řádky nelze spojit do jednoho závěru. Kohortová studie měří klinický výsledek v průběhu desetiletí, aniž by testovala přesnost mapování. Párová studie testuje úplnost mapování pod mikroskopem, aniž by měřila jakýkoli klinický výsledek. Ani jedna není randomizovaným srovnáním operace vedené barvivem s operací bez něj, které by sledovalo recidivy i výsledky týkající se rány, a v této dvojici důkazů žádná taková studie není.
Pro každého, kdo s chirurgem probírá možnosti použití methylenové modři při operaci pilonidálního sinu, tak zbývají tři korektní tvrzení. Zaprvé, jedna dlouhodobá, ale nerandomizovaná studie spojuje použití barviva s nižší četností recidiv, zejména u akutních případů, ovšem s velkou nejistotou. Zadruhé, jedna malá mechanistická studie ukazuje, že barvení podhodnocuje histologický rozsah postižení, aniž by prokazovala, že dodatečné mikroskopické nálezy způsobují recidivu. Zatřetí, ani jedna studie nepodporuje tvrzení o infekci rány, rychlosti hojení či četnosti komplikací při operaci vedené barvivem, protože ani jedna tato srovnání neprováděla.
Praktická otázka pro konzultaci je proto úzce vymezená: používá chirurg při plánované technice (otevřené hojení, uzávěr nebo lalok) barvivo k vyhledání traktů a jak postupuje u podezřelé neobarvené tkáně na okraji dutiny? Důkazy ukazují na možnou, ale neprokázanou souvislost použití barviva s recidivami a na doložené omezení jeho role jako anatomického značkovače. Vše nad tento rámec je extrapolace.